Když jsem byla malá, byla jsem tyrankou...
Vyprávění z pamětí Hedviky Růžičkové, mé oddané kamarádky, krávy, ale i lásky navždy... Vše je stoprocentní pravda, která je samozřejmě o mě!
MÉ DĚTSTVÍ
Když jsem byla ještě malá, hodně malá, vnímala jsem svět jako stále se rozrůstající kopici hraček. Nové věci stále přibývaly a přibývaly a já je s radostí poznávala, ohmatávala a ožužlávala. Později, když už jsem většinu z těchto věcí poznala a prozkoumala, začala jsem se zajímat o lidi kolem sebe a zaměřila jsem se na hledání prvních přátel. S těmito kamarády jsem se poznala ve školce, kde jsme si stavěli s kostkami a oblékali panenky. Ty nejlepší kamarády jsem ale nepoznala ve školce. Měla jsem je totiž na dosah ruky. Můj první nejlepší kamarád byl Honza Mlynár, se kterým se znám snad už od svých 3 let a který mě naučil hrát fotbal a videohry. Bydlel totiž ve stejném domě na předměstí jako my. Toto přátelství ale vydrželo jen do té doby, než jsme se v roce 2001 přestěhovali. Naše soužití nepřestálo odloučení takové míry a tak skončilo. Jedno podobné přátelství ale vydrželo téměř až do současnosti.
Blanka Vachtová. Ano, ona. Naše kamarádství bylo pevné a nezničitelné v době našich školkovských let. Hrály jsme si na rodinu, na veterinu, a společně snily o tom, že se z nás jednou stanou odvážné hasičky nebo policistky, strážkyně zákona. Stačilo totiž přelézt hradby a mohlo začít naše společné plánování a rozjímání. Pak jsme se ale přestěhovaly. Přátelství ale to ale vydrželo. Nemuselo tomu ale tak být. Nic z toho by se vůbec nestalo. A já vám řeknu proč.
Byl krásný letní den a já byla s rodiči na zahrádce za domem. Ve chvíli, kdy se zpoza plotu na hradbách ozval neznámý ženský hlas, jsem neměla ponětí o tom, že začíná něco nového, nekonečně velkého a přitom trýznivého a děsivého. „Paní Růžičková, dobrý den,“ říkal ten hlas. „Znáte Blaničku? Víte, ona si nemá s kým hrát, nechcete pustit vaší Hedvičku k nám, děvčátka by si spolu hrála. To víte, Blanička mi nedá chvíli pokoje a já si nemůžu ani v klidu přečíst noviny.“ Mamka odpověděla na pozdrav a svolila, když viděla roztomile se culící holčičku s copem spleteným z dlouhých zrzavých vlasů, která té paní vykukovala zpoza zad. „Co by se mohlo stát?“ řekla si asi mamka, ale to už mě taťka vysazoval na hradby a já byla najednou v cizí zahradě, s cizími lidmi a s tou potutelně se šklebící nezbedou. Chvíli jsme se na sebe rozpačitě dívaly, když Blanku napadlo, že bychom si mohli něco zahrát v Chaloupce, malé kůlničce, přizpůsobené na to, aby si v ní mohla mladá Vachtovic slečna nerušeně odpočívat. Já jsem byla celá natěšená, protože jsem doma na dvorku nic takového neměla. Otevřela jsem tedy dvířka a spatřila tu krásu. „Tumáš, puč si ňáký hračky, mám jich spoustu.“ A opravdu. V krabici, která se krčila v tmavém koutku, jsem spatřila mnoho krásných věcí. Od panenek Barbie přes stavebnici, figurky z plastového kolotoče až po auta a kamiony. Hned jsem se k nim vrhla a v duchu si plánovala, jak postavíme pro ty bárbíny super moderní dům s velikou garáží. Najednou ale vše potemnělo a já zjistila, že dveře, které ještě před chvílí nebránily slunečním paprskům, pomalu vnikajícím dovnitř, se najednou zabouchly a já jen slyšela, jak cvakla petlička. „Co se to děje?“ říkala jsem si a polykala slzy, které se mi řinuly po tvářích.
„Pane bože, slyšíš to, Růžo?“ vykřikla mamka, když zaslechla vzdálené ozvěny křiku, pláče a tlumeného bušení. Rychle vyskočila na nohy a běžela k hradebnímu opevnění. To dříve desítky let bránilo město před útoky dobyvatelů a jejich vojsk. Mne ale neochránilo ani na tento jediný okamžik... Ne před nápory ozbrojených rytířů a zbrojnošů, ale před Blankou….
„Já vím, Blani, že je ti to líto, ale měla sis rozmyslet dříve, co děláš,“ volala za sebe rozzlobeně mamka, když mě odváděla domů. „Budeš si holt zase muset hrát sama.“ Skrz uslzené oči jsem skoro neviděla, ale naposledy jsem se ohlédla za sebe, abych spatřila tu chladnokrevnou tyranku a mučitelku, která mi v jediném okamžiku přivodila stav naprostého zděšení. Hledala jsem v jejím obličeji alespoň náznak lítosti. Avšak nenašla jsem ho. Bohužel….
Tak si říkám, kde moje mamka sebrala takovou odvahu, že mě po čase opět vpustila do té lví klece. To, co se stalo, se už ale nikdy neopakovalo a naše přátelství, stvrzené mnoha hádkami, zradami, ale i krásnými zážitky z dětství, vydrželo dodnes.